The problem of being awkward with introductions is not, for many, an “unusual situation.” You may find that you are often uncertain about whether to introduce someone using their first name, last name, or both; about whether to use a qualifier (“this is my friend, ______”); even about whether or not it is in fact your responsibility to introduce two people in a given situation. But all of this is small potatoes compared with the seemingly inevitable mingling nightmare of having to introduce someone whose name you have forgotten.
It’s one thing to forget someone’s name if you’ve met them only once or twice, or if you haven’t seen them in a while. But all too often it’s someone whose name you really should know, and who is going to be insulted to find out you don’t. In other words, a faux pas in the making.
This is absolute agony when it happens, and I’ve watched hundreds of minglers try to deal with different ways, ranging from exuberant apology (“Oh GOD, I’m so sorry, JEEZ, wow, I can’t believe I’ve forgotten your name!”) to throwing up their hands and walking away. But there are better ways to deal with this kind of mental slip. Next time you draw a blank while making introductions, try the following ploy:
Force them to introduce themselves. This is the smoothest and most effective way to handle your memory lapse. When it’s done well, no one will ever suspect you. If you have forgotten one person’s name in the group, turn to that person first and smile. Then turn invitingly to a person whose name you do remember and say, “This is Linden Bond,” turning back casually toward the forgotten person. The person whose name you haven’t mentioned yet will automatically (it’s a reflex) say “Nice to meet you, Linden, I’m Sylvia Cooper,” and usually offer a hand to shake. | Pro mnoho lidí jsou trapasy při představování téměř „na denním pořádku“. Možná si často nejste jisti, zda máte někoho představit jménem, příjmením nebo oběma, zda použít bližší upřesnění („to je můj přítel, _______“), někdy možná dokonce váháte, jestli je vůbec vaší povinností v dané situaci oba lidi představit. To jsou ale všechno maličkosti ve srovnání se zdánlivě nevyhnutelným průšvihem, když máte představit někoho, jehož jméno jste zapomněli.
Není tak strašné, když zapomenete jméno člověka, se kterým jste se setkali jen jednou nebo dvakrát nebo kterého jste dlouho neviděli. Často je to ale někdo, jehož jméno byste znát opravdu měli a kdo se urazí, pokud se ukáže, že ho neznáte. Jinými slovy, faux pax je na spadnutí.
Pokud k něčemu takovému dojde, jsou to pravá muka a už jsem viděl stovky lidí, kteří se s takovou situací snažili vyrovnat různými způsoby, od přemrštěné omluvy („Panebože, omluvám se, ježíši, no já jsem snad opravdu zapomněl tvoje jméno!“) po sprásknutí rukou a rychlý odchod. Takovýhle výpadek paměti lze ale vyřešit lepším způsobem. Až budete mít příště při představování okno, zkuste tento fígl:
Přimějte je, aby se představili sami. To je ten nejelegantnější a nejúčinnější způsob, jak selhání paměti zakrýt. Když to uděláte dobře, nikdo nic nepozná. Pokud zapomenete jméno jedné osoby ve skupině, nejprve se na ni obraťte a usmějte se. Pak se přátelsky obraťte na člověka, jehož jméno si pamatujete, a řekněte: „To je Linden Bond.“ Přitom se nenuceně otočte zpátky k zapomenuté osobě. Člověk, jehož jméno jste neřekli, se automaticky představí (to je reflex): „Těší mě, Linden, já jsem Sylvia Cooper,“ a obvykle i podá ruku.
|